Krásný den, milý potencionální fanoušku . Já jsem Barbora. Když přemýšlím, jak mi kdo říká, je to různé. Baru, Barbor, Barunko, Báro, Barboro, mami, lásko a miláčku, paní učitelko a paní Doležalová. Všechno jsem to já. Doležalová jsem 8 let, do té doby jsem jako Lidmilová v Brně dokončila studia na pedagogické fakultě a stala jsem se učitelkou 1. Stupně ZŠ. Tou jsem do teď, jen si občas odskočím na mateřskou “dovolenou”, na které si užívám svých báječných dětí a neskutečného osobního rozvoje v různých oblastech, které ty malé radosti dokážou obsáhnout. (Např. Jak dlouho zůstanete klidní v šatně školky, když všichni okolo odchází a vaše dítě ještě nemá ani sundané papuče? ).

 Od mala jsem vyrůstala v Brně, mé dny byly plné aktivit, hrála jsem na zušce na klavír, dělala sportovní gymnastiku a potom jsme se přes 10 let závodně věnovala házené. V první kapele jsem se poznala s Terez, naší flétnistkou, kde jsem hrála na klasickou kytaru, po rozpadnutí jsme chtěly pokračovat a protože basáci se do kapely hledají hůř, přesedlala jsem na basovou kytaru. Dostala jsem pár základních informací od učitele HV na základní škole, jak se basa drží a jak se na ni hraje a pak už to bylo na mně. Moje první basové linky vznikaly u klavíru, přeci jen jsem akorát dodělávala druhý cyklus základního uměleckého vzdělání a tak mi klaviatura byla blíž, než struny. Dnes, po 20 letech už ke klavíru sedám, jen když si chci užít barvité melodie vážné hudby a basa už je mojí součástí se vším všudy.

A jaká jsem? Jsem hlavně vděčná. Neskutečně vděčná za velkou milující rodinu, za zdraví, za fajn práci, za báječné lidi, které kolem sebe mám, za své přátele, za střechu nad hlavou, za dostatek, za své děti i manžela, za vycházky přírodou, za sluníčko, déšť i mlhu nebo sníh a za kapelu. Miluju ty chvíle na pódiu, kdy vidím, jak si naši muziku užívají lidé před námi a já se nechám unášet rytmem a okamžikem dané chvíle. Tak nám všem přeju, ať se potkáváme i dál, na festivalech, koncertech a akcích, kde se každý směje a je mu prostě jen tak hezky.